Petr Zeman

Když jsem přišla poprvé do našeho shromáždění, sloužil z Božího Slova bratr Petr Zeman. Od té doby jsem jeho službu slyšela mnohokrát a vždy jsem si mohla odnést něco praktického do svého duchovního života. Na jednom pobytu v Krkonoších, kde jsme společně s dalšími věřícími prožívali týden uprostřed krásné přírody, se bratr zmínil o svém dětství. Protože mě jeho povídání tehdy zaujalo, byla jsem ráda, že se v našem rozhovoru k tomuto tématu vrátil.

Bratře, jak jste prožíval období svého dětství?

Jistě by se toho našlo více, ale připomenu milý, Pánu věrný, mnohým ve shromáždění ještě známý manželský pár - Jan a Růžena Dorotíkovi. Pro nás tři sourozence – myslím tím brášku Jendu, Irču a mě – to byli prostě strýček a tetička. Bydleli nedaleko nás a my jsme k nim moc rádi chodívali. Co se například týká jídla – u nás doma platilo: „Co je na stole, za to jsme Bohu poděkovali – a co se dá na talíř, tak se sní!“

U Dorotíků to platilo také, jenže naše maminka říkávala (třeba o vařené mrkvi), že doma to sice bez řečí sníme, ale u tetičky se ještě olizujeme a necháme si přidat. Strýček dělal kočího u „Vzájemnosti včela“ a často nás na voze svezl. Jas jejich prosté věrnosti a lásky ke Spasiteli, Pánu Ježíši ozařoval okolí i pavlačového činžáku, kde bydleli, což může dosvědčit i sestra Pourová, s níž jsme se tehdy kamarádili jako s Alenkou Mikundovou, protože bydlela o dvoje dveře vedle.

I když budu asi muset být stručnější, chci ještě vzpomenout na dětskou besídku. Rádi jsme tam chodívali a s časovým odstupem si ještě s větší vděčností uvědomuji dosah a dopad rozsévaného seménka Božího slova milými a pečlivými učiteli – Milošem Vejchodou a Mirkem Osouchem.

Vzpomenete si na nějaký okamžik, který vám utkvěl v paměti dodnes?

V paměti mi z té doby zůstal i závěr mých „filosofických“ úvah. Přes téměř dětinskou tématiku jsem si to občas připomenul při nedávno minulých seminářích ateistické výchovy – věda prý dokázala, že něco – NĚKDO neexistuje. „Včera pršelo, dnes neprší.“ Co to je, že neprší? Vzduch je suchý, je bez vody! Ale je tak suchý, že by v něm vůbec žádná voda nezůstala? Z čeho by byla ráno rosa nebo v noci mlha? Proto dám za pravdu odpovědi, že „vždy prší“ (tzn. vzduch vždy vodu obsahuje), i když je to tak jemně, že to vůbec necítím a můžu mít přitom v parném létě i pořádnou žízeň.

Hledal jste už jako dítě cestu k Bohu?

Nebylo třeba. O té cestě, kterou je Pán Ježíš jsem slyšel odmalička doma, v besídce i ve shromáždění. Bylo třeba na ni jen vykročit. Stalo se to jednoho dne v zimě. Měl jsem nějakou chřipku, takže jsem nebyl ve škole, ale ležel jsem doma v posteli. Koukal jsem na strop a myšlenky letěly hlavou. Že se na takovou nemoc neumírá, to jsem si byl jistý, ale přesto je potřebné být na závažné okolnosti připraven. Klekl jsem si k posteli a tak jak jsem to v osmi letech uměl, jsem to Pánu Ježíši řekl s tím závěrem, že mu moc děkuji, že i za mne zemřel, abych mu mohl patřit a být Božím dítětem. To byl okamžik mého obrácení. Pamatuji si, že od toho dne jsem chodil do shromáždění se zájmem (nejen proto, že to bylo u nás „normální“) a že jsem i rád četl Bibli. Od tatínka jsem ji dostal s věnováním a mám ji dosud na památku schovanou.

Vzpomínáte na někoho s vděčností, kdo vás svým příkladem přivedl k víře v Pána Ježíše Krista?

Spíše bych řekl příkladem a rádcem na cestě víry. Jsem vděčný Bohu za mnoho věrných lidí, mezi kterými jsem vyrůstal - počínaje svými rodiči, tatínkem a maminkou. Ze všech ostatních zmíním aspoň bratra Záleského (pův. Zeisel). Bydlel se svou rodinou v Řečkovicích, kam jsme také jako mládež jezdívali. Jeden zážitek mi zvlášť zůstal v paměti. Mimo jiné má souvislost s mým (již) tehdejším zájmem o motorismus. Poznámka na okraj: v necelých patnácti letech jsem měl již řidičský průkaz 4. třídy (dnes se divím tomu kloučkovi, co se na mě dívá z příslušné fotografie).

Tehdy jsem na Manetu jezdíval do Prahy na strojírenské veletrhy – automotoklub to pořádal jako cílovou hvězdicovou jízdu. (Pro zajímavost: tehdy hlavní „státní“ silnice vedla přes jihlavské náměstí, na které se přijíždělo po kamenném mostě přes údolíčko z východní strany - schválně si to zkuste dnes najít - v Čáslavi se poskakovalo po dlažbě z žižkových dob atd.) Sobota byl normální pracovní den a já odpoledne připravoval „stroj“ na cestu a montoval startovní čísla. A právě tehdy přišel za tatínkem bratr Záleský a také se zajímal o to, co dělám. Nadšeně jsem mu to vše předváděl. On se zájmem poslouchal a pak se zeptal: „Ty chceš opravdu zítra (tj. v neděli) být na cestě? A to bys ani nebyl ve shromáždění?“ Ta věta byla pro mne Božím oslovením, které se mi stalo až dodnes životní výzvou. Přípravy jsem v sobotu dokončil, ale v neděli jsem byl tam, kde je Pán uprostřed (a já si představuji, že nepřichází jako ctěná autorita slavnostním pochodem až jsou všichni na svém místě – On je už napřed v prázdném sále a čeká, kdo přijde s touhou po vzájemném obecenství).

Na cestu jsem vyrazil až v pondělí ráno. O nic jsem nepřišel (ze školy jsem měl dva dny volno). Naopak jsem získal cennou zkušenost poslušnosti. Byl to nádherný, pro mne dodnes nezapomenutelný den. Krásná, jasně modrá obloha a já jsem si cestou radostně v srdci zpíval.

Kdy jste si začal uvědomovat povolání ke konkrétní službě ve sboru?

Na tento dotaz se mi těžko vybavuje odpověď. Od kdy jste si třeba vy uvědomila, že máte doma pomáhat? Sbor (bez ordinovaných duchovních a členských matrik) má být domovským místem každému Božímu dítku, kde může s láskou a ukázněně dozrávat. Každý, bratr či sestra, má přispívat Božímu dílu životem … službou … Vztah ke společné službě je mimochodem výstižně zachycen v titulní kresbě brněnského ZIPu. Je tolik možností a příležitostí, že ani vše nepostřehnu. Co z těch snad na pohled nepatrných věcí, udělaných s důvěrou a z lásky k Pánu dostane třeba „dějinný význam“ – to ani nemusím vědět (2 šarty vdovy, přivedení oslátka). Důležitým pravidlem však zůstává:

a) nehledat velké věci

b) být věrný v malém.

Jak jsem prožíval počátky ve službě sboru? Nošení uhlí do a ze sklepa – když se ještě topilo v kamnech, různé práce i elektroúdržba, začátek užívání magnetofonů, doprovod písní na harmoniu, mládež a mandolinový soubor, zpěvníček: „Zvučí, zvučí duše má …“,, vedení dětské besídky, příprava místnosti pro konferenci i úklid po ……

Jsou ovšem situace, kdy je v Božím díle zapotřebí svěřit někomu úkol, který je takříkajíc adresný. Na příkladech z Bible SZ i NZ lze sledovat, že do takové služby Bůh povolává ve svůj čas vhodným prostřednictvím. Někdy je to, pozorováno vnějším pohledem, až překvapivě strohé (např. Elizeus prožil své povolání tak, že jednoho dne při práci na poli přehodil na něj okolo jdoucí starší muž svůj plášť a šel dál).

Nějaký čas po odchodu mého táty do nebeského domova mne jednou po příchodu do shromáždění chytil bratr Krhovský za rukáv a řekl: „Teď budeš sedět a pracovat na místě svého otce ty“ a šoupnul mně dopředu před sebe. Já si bratra Krhovského velmi vážil (zvlášť v období zákazu shromáždění byl jako statečný pastýř Božího stádečka) - a vzal jsem to jako Pánův pokyn.

Co bylo pro vás nejobtížnější v následování Pána Ježíše Krista?

a) Obdržet vstup na cestu jako záchranu a nezasloužený dar z milosti, který lze jen vděčně přijmout. (Pro muslimské „chlapy“ je to hrozná změkčilost).

b) Na cestě pak být stálý a k víře přidávat všechnu snahu k odhazování snadno a lákavě obkličujícího hříchu – je to zápas o posvěcený život, který by se Pánu mohl líbit.

Máte na srdci ještě něco, co byste rád přidal k našemu rozhovoru?

a) Cesta víry je sice úzká, ale i jedinečná a úžasná. Vstoupil jsem na ni v osmi letech. Jsem za ten začátek Pánu Ježíši upřímně vděčný. On není však jen původcem, On je i „dovršitelem“ víry. Drží nás a potahuje k sobě blíž. Takové důraznější našlápnutí na úzkou cestu jsem prožil ve dvanácti letech, nečekaně a ve škole, kde o přestávce dokázal být ve třídě takový rumraj, jako bychom ani nebyli žáci gymnasia. Jednou jsem stál na lavici s houbou v ruce a mířil na koho ji hodím. V tom okamžiku mne jako blesk udeřilo pomyšlení: „Ty patříš přece Pánu Ježíši, ale v tom zmateném klubku tě ani nejde rozeznat.“To byla dobře mířená trefa – ale do mého nitra. Jsou okamžiky Božího osobního oslovení, třeba jednou stručnou větou – ale je to dotek Boží milosti, který ovlivní náš další život.

b) Za nějaký čas jsme měli za slohový úkol napsat něco s nadpisem: „Můj přítel“. Já jsem použil jako vzor letáček „Nikdo není jako On“ (že text pochází z myšlenek matematika Pascala, jsem se dozvěděl až později). Paní profesorka si ale ty popsané papíry neposbírala – nechala je autorem přečíst. Hodina přešla a moje jméno nezaznělo a já si mohl oddechnout. Jenže příště se pokračovalo tam, kde se přestalo - a vyvolán byl i Zeman. Stál jsem před spolužáky na stupínku a četl, snad trochu rozechvěle, protože ta slova šla skutečně až od srdce – svědectví o svém Pánu a zachránci, Ježíši Kristu. Ve třídě bylo ticho, že ani moucha nezabzučela ani špendlík nespadl. Jakou známku jsem dostal – to ani nevím, ani mě to nezajímalo. Dodnes si však pamatuji na nefalšovanou diskusi o přestávce s dlouho doznívajícími dozvuky.

Děkuji za všechny myšlenky a vzpomínky, s kterými jste se s námi rozdělil. A přidala bych k našemu povídání verš z Přísloví 3,1: „Synu můj, na učení mé nezapomínej, ale přikázání mých nechať ostříhá srdce tvé.“

Lenka Libánská (uveřejněno v prázdninovém dvojčísle ZIPu z roku 2004; a v čísle 9/2012)

 

Rubriky:

Nejnovější
Sborový život
Ohlédnutí
Záznamy
Kdo jsme

 
Kontakt
Odkazy
Přihlášení