MUDr. Jan Zeman

„Chlapče, když jsi přišel s maminkou do shromáždění, nechceš přijít do naší nedělní školy?“

„Já přece chodím do školy celý týden, ještě i v neděli? ...A naučím se tam být moudrým?“

Tak nějak probíhal rozhovor mezi školákem Janem a sestrou, která ve vídeňském sboru Svobodné církve reformované tenkrát učila v nedělní škole.

Jan chodil tedy do shromáždění, ale i do té nedělní školy, a ve 13ti letech Pánu Ježíši odevzdal nejen své hříchy, ale celý svůj život. To bylo ale až v Bratrském shromáždění po službě bratra Broadbenta.

Rodiče žili ve Vídni, kde našli práci, jako vídeňští Češi. Otec pracoval na jatkách. Tam nastoupil jmenovec - taky Zeman - a kolegu pozval do shromáždění. Toho takové věci moc nezajímaly a poslal místo sebe manželku, kterou to, co slyšela, zaujalo a později dalo směr jejímu životu.

Hanzi už na gymnáziu věděl, co chce v životě dělat, a tak chodil na zvláštní hodiny hebrejštiny. Na prázdniny jezdil do Křižovic, kde měl dědečka a kam se později oženil i jeho strýc. Jeho sestřenice si všimla, že ten Hanzi se chová nějak jinak než o minulých prázdninách. A protože byl „vždycky hotov vydat počet z té naděje“, ke svědectví života přibylo i svědectví slova a Bůh tomu požehnal. V Křižovicích bylo později po mnoho let shromáždění.

Univerzitní studia absolvoval v Brně. Když poprvé v roce 1925 odjížděl z Vídně, přišli ho na nádraží doprovodit bratři a sestry ze shromáždění. Tatínek mu řekl: „Hochu, dávám ti všechno, co mám, dál se musíš postarat sám.“

A Jan se staral. Skromně žil, učil jiné studenty, dělal pomocné vědecké práce na univerzitě. A hlavně, chodil do shromáždění, které tenkrát čítalo asi 6 lidí. Záleželo mu na tom, aby se věřící scházeli nejen v bytě, ale v místnosti veřejně přístupné.

Svědčili, rozdávali letáčky, zvali, Bůh se k nim přiznával a v roce 1930 jim v místnosti pro shromáždění už nestačilo 30 židlí. Po desíti letech jich bylo kolem 120.

V únoru roku 1933 se oženil s Drahomírou Kovářovou z Plzně. Manželé Zemanovi několikrát změnili bydliště, než zakotvili v rodinném domě. Tam přišli už se třemi dětmi (Petr 1934, Jan 1936, Irena 1938) v roce 1938 v době mobilizace. Druhorozený syn Pavel, narozený v roce 1935, zemřel jako čtyřměsíční.

V mých vzpomínkách tatínek ordinuje, chodí na návštěvy k pacientům a k věřícím. Ti a shromáždění jsou u něho velmi důležití a také návštěvy, které byly u nás velmi časté. Nám dětem věnoval večery, většinou po příchodu ze shromáždění. Společně jsme večeřeli a pak jsem mu vylezla na klín, vybrala z obrázkové Bible příběh podle obrázku a tatínek četl.

Až jsme byli větší, tak nám v průběhu večeře vyprávěl různé příběhy ze života misionářů nebo věřících lidí. A ještě později jsme se do hovoru zapojovali i my se svými zážitky ze školy. Po večeři jsme četli kapitolu z Bible (časem už ne z té obrázkové) a všichni se modlili. Až do školních let v kleče - každý u své židle - a s námi i případní hosté. Samozřejmě, že s námi byl také někdy odpoledne a vzpomínám i na několik nedělních rodinných procházek.

Ale domácnost a my děti - to bylo království naší maminky. A bylo nám v něm dobře.

Bratr doktor Zeman, jak byl často oslovován, se velmi rád věnoval mladým lidem, záleželo mu na jejich biblickém vzdělávání a zapojování do života sboru. Ale stejný zájem měl i o obyčejné starosti všech „sourozenců“. Jako lékař i jako člověk s dobrým sociálním cítěním měl k tomu hodně příležitostí a dost možností.

Dvěma vzpomínkami připomenu dobu, kdy bylo shromáždění zakázáno. (Jen stručné vysvětleni proč k zákazu došlo: způsob našeho scházení neodpovídal žádnému z tehdy platných zákonů. My jsme ustoupit nemohli, oni nechtěli).

Mládež se scházela pokaždé v rodině někoho jiného a tatínek byl často s námi. Několikrát jsme tak byli v neděli ve skleníku zahradnické školy, kde pracoval bratr Krištof. Někdo z nás přišel na nápad pozvat mládežníky z ostatních míst na společný výlet. Ten se uskutečnil na jeden květnový svátek. Všichni přijeli v pátek, v sobotu jsme byli na Macoše. Náhle se udělala velká zima. Než jsme vyšli z jeskyně napadl sníh. Naši posbírali všechny svetry a teplé ponožky, které doma byly a přijeli s tím za námi. Našli nás u rodiny Němcových, kde nás bylo ve venkovské kuchyni víc jak 40 a měli jsme shromáždění. Večer jsme se zase všichni sešli na Špilberku a v neděli odpoledne - ti, kdo ještě neodjeli - u nás v obýváku. Bylo nás asi 20. Postupně odcházeli na vlak. Ke třetí hodině odešel z domu i tatínek - na nějaké sejítí v bytě. Na naší straně ulice, směrem z města ven, byla trafika a zelinářská budka. Na zastávku tramvaje se muselo jít kolem. Tam někde byl skrytý člověk, který sledoval, co se u nás děje. Když odešel doktor Zeman, odešel i on. Nepředpokládal, že většina teprve odcházet bude. To jsme se dověděli mnohem později od někoho, kdo to sledoval.

Tatínek jako lékař a maminka jako zdravotní sestra mívali občas noční pohotovost. Jedna taková byla z pondělí na úterý 17. března 1955. Ráno odešel tatínek z ordinace pohotovostní služby ordinovat domů a maminka šla ještě někam na ústředí odevzdat knihu, kam zapisovala, co se během služby dělo.

Z téhle služby však doktor Zeman domů nedorazil - vrátil se až za sedm měsíců. Když maminka přišla a tatínek nebyl doma, začala tušit něco zlého. Plná čekárna lidí, Irča ve škole, Jenda v práci, Petr studoval v Bratislavě. Co vysvětlovala ten den pacientům už nevím. Čekali jsme domovní prohlídku. Jenže v úterý jsme mívali u nás zpěv - několik nás mládežníků zpívalo čtyřhlasně.

Bylo nutno zajistit, aby nikdo nepřišel. Maminka mě poslala ke Kašparcům, abych řekla, co se děje a Jenda (jeden z účastníků), byl včas u zastávky a posílal očekávané zpěváky pryč. Trvalo několik dní, než se maminka dověděla, kde má manžela. S vděčností jsme si uvědomili, že jsme se právě týden před tím doučili náročnou - částečně až šestihlasou - píseň č. 8 ze zpěvníku Jásavý chvalozpěv „Slavné dílo“.

Doktor Jan Zeman byl žalován pro vlastizradu, ale nakonec odsouzen pro maření dozoru nad náboženskými společnostmi na 2 1/2 roku. Vztahovala se na něho amnestie a když se započítala doba vyšetřovací vazby, přišel domů 15. října 1955. Byl ale zbaven občanských práv, to znamená, že nemohl pracovat jako lékař. Nějaký čas byl bez zaměstnání, potom pracoval na MÚNZu jako úředník, než měl dovoleno opět léčit lidi. Už ale ne v ordinaci, kterou měl v domě a ne s manželkou jako svou zdravotní sestrou.

V roce 1956 bylo naše scházení státem povoleno podle způsobu a v rozsahu, jak odpovídá bratrskému poznání.

Tatínkovou touhou bylo vydat myšlenky a proslovy bratra F. Butchera. (To byl bratr z Anglie, který stál u začátků bratrské misijní práce na Slovensku). Časem se podařilo shromáždit dost rukopisných záznamů a textů. Na psacím stroji je opisovala sestra Lydie Húšťová. Před příchodem „Pražského jara“ v roce 1968 nechybělo mnoho a Písemný odkaz byl připraven pro tisk. Státní souhlas k vydání dostal dr. Jan Zeman krátce před tím, než byl dán souhlas k tomu, aby odešel tam, kam se těšil. To odvolání bylo náhlé, rychlé. Pro všechny, kterých se dotklo, nečekaně brzo. Svoje dopisy končíval větou: „Pán přijde brzo, On přijde rychle“.

Vydavatelskou činnost zahájil v roce 1932 - byla to sbírka biblických úvah pro každý den, kalendář Cestou životem.

Následoval překlad příručky 500 biblických náčrtů k biblickým proslovům. Mezi roky 1935 - 1948 vyšla 6x Křesťanská ročenka, průběžně vydával příležitostné a evangelizační letáčky.

V malém nákladu několikrát vyšla Novina dobrá ze země daleké - informace o misii a životě křesťanů jinde.

Na jeho popud byl sestaven a vydán zpěvník Písně staré a nové v notovém a opakovaně beznotovém vydání.

Přeložil a v roce 1946 vydal Žalmy. Znalost jazyků (němčina a angličtina) uplatnil při práci překladatelské jak pro tisk, tak při tlumočení zahraničních návštěv. Organizační schopnosti byly přínosem - zvlášť při větších shromážděních, které v Brně byly od roku 1932 a také při zajišťování návštěv hostů ze zahraničí a služeb podle plánků.

Byl náročný k sobě a totéž předpokládal u svého okolí. Svého Pána a jeho Církev miloval.

Jeho oblíbenými písněmi byly: „Být Jezu Tvůj“ a „Můj Jezu, jak Tě miluji“.

Pozemský život bratra doktora Jana Zemana je ohraničen daty 11. 12. 1906 a 23. 7. 1969. IRENA ZEMANOVÁ (dcera)

 

Rubriky:

Nejnovější
Sborový život
Ohlédnutí
Časopis Ze slov pravdy a lásky
Záznamy
Kdo jsme

 
Kontakt
Odkazy
Přihlášení